raketa



[Němčina < Italština], létající těleso poháněné raketovým motorem, nesoucí užitečné zatížení a sloužící účelům výzkumným, signalizačním, záchranným i bojovým. Raketa se skládá z vlastního těla, obsahujícího užitečné zatížení (přístroje, posádku, palubní řídicí soustavy, výbušiny), ze zásobníků paliva nebo pracovního média a oxidačního činidla, z hnacího motoru s příslušenstvím a řídící části. Zvyšování užitečné zátěže je umožněno využitím extrémně lehkých konstrukčních materiálů a účinného pohonného systému. Rakety byly pravděpodobně používány nejprve v Číně (začátkem 13. století) pro účely bojové a pak se rozšířily do Evropy. Ve 14. století vznikl název raketa z italského rochetto (vřeteno, trubka). V 15.–17. století dochází k využívání raket jako bojových prostředků v armádách všech evropských států. V Rusku byly rakety vyvíjeny již od roku 1600 a car Petr 1. Veliký založil raketové učiliště. Vývoj dělostřelectva ve 2. polovině 19. století zatlačil vývoj raket jako zbraní a ty nalézaly použití jen pro ohňostroje, signalizaci a záchranné akce. Výzkumy K. E. Ciolkovského, R. H. Goddarda, H. J. Obertha, J. Winklera (1897–1947) a dalších přispěly ke konstrukcím raket umožňujících lety do vesmíru i raket bojových. Jelikož k raketovému výzkumu je třeba vysoce kvalifikovaných lidí i velkého materiálového zajištění, mohou jej provádět jen státy hospodářsky silné, především USA. V dalším rozvoji raketové techniky hraje rozhodující úlohu vývoj materiálů (zvláště lehkých s vysokou pevností, odolných proti vysokým teplotám), vyspělá elektronika a počítačová technologie. Objevy v technologii velkých raket (například vícestupňových – více raketových motorů řazených za sebou) umožnily stavbu raket o hmotnosti tisíců tun a výšce přes 100 m. Důležité je mírové využití raket, například v meteorologii, spojovací technice, vědeckém výzkumu vesmíru, kosmonautice. Ve vojenství jsou rakety využívány v bojové technice raketového vojska.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 24. 8. 2000
Autor: -red-

Reklama: