Bonaparte, *15.8.1769 – †5.5.1821, původním jménem Napoleone Buonaparte, v letech 1804 až 1814 a v březnu až červnu 1815 byl francouzským císařem. Pocházel z korsické šlechtické rodiny Bonaparte, v roce 1785 nastoupil službu ve francouzské armádě. Za francouzské revoluce byl stoupencem republiky, neúspěšně se snažil prosadit na Korsice proti separatistickému hnutí Paoliho. V prosinci 1793 se zasloužil o dobytí Toulonu a byl jmenován brigádním generálem. Sblížil se s představiteli Direktoria, v březnu 1796 na Carnotův návrh jmenován velitelem italské armády. Na jaře 1796 porazil Rakušany u Lodi a dobyl Milán, vítězstvím u Rivoli 14.1.1797 donutil Rakousko k uzavření míru a získal zároveň pověst neporazitelného vojevůdce. V období let 1798 až 1799 vedl tažení do Egypta. Neúspěchy Direktoria (porážky v Itálii a Německu) mu umožnily uskutečnit státní přévrat 9. až 10.11.1799 (18. až 19. brumaire). Podle nové ústavy 13.12.1799 byl jmenován prvním konzulem, dne 4.8.1802 pak doživotním konzulem.
Zprvu upevňoval republiku, v letech 1800 až 1801 obnovil systém "sesterských republik" v Itálii, reorganizoval státní správu, vybudoval "Velkou armádu" (Grande Armée). Osobní diktatura přerostla v roce 1804 ve vyhlášení císařství. Díky vítězným válkám značně rozšířil území císařství a získal Francii převahu nad státy západní a střední Evropy. Porážkou ve válce s Ruskem 1812 začal rozpad císařství Napoleona I. Vstup vojsk protifrancouzské koalice do Paříže v roce 1814 donutil Napoleona I. vzdát se trůnu. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Elbu. Znovu se zmocnil francouzského trůnu 1815 ("sto dní"). Po porážce u Waterloo se 22.6.1815 vzdal trůnu podruhé. Poslední roky života strávil jako zajatec Britů na Ostrově svaté Heleny.
Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení,
která mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.